Milan Kasl- malíř - Dolní Lukavice / Plzeň
Sociální vzorec komunity, v níž a pro níž padesátník Milam Kasl maluje, není umění nijak příznivý. 30% dělnictva a stejně tolik byrokracie by mohl být i smrtící poměr při 12% zjednodušeně "intelektuálů", lidí, co by teoreticky měli mít konzumentský zájem o umění. 12 čistě statistických procent není nic moc. V praxi totiž je výtvarné umění toho města tvořeno pro výlučnou množinu o několika málo stech osob, konzumentů. Průměrná podoba "renomované" místně důležité vernisáže v centru města je asi tak 60 - 70 návštěvníků, z toho třetina kulturních úředníků, třetina učitelů a zbytek důchodci a autorovi příbuzní. Poté, léta tradičně, měsíc v síni ani noha, pokud to není výstava umístěná v restauračním provozu jak třeba galerie Azyl! Tím je dán základní vztah ozvěn uměleckých aktivit naší provinciální metropole. Pro MK to však rozhodně není rozměr tragický. Naopak! V současnosti nese jeho dílo všechny rysy, které by mu měly umožňovat širokou odezvu: Konkrétní myšlení. Viditelně pozitivní duch významu fabulí i syžetů (pokud se pokusně ty pojmy ve výtvarné branži dají použít). Kolorit povětšinou realistický, smělý, plný radosti z barvy. Viditelné tradiční malířské dovednosti a v technologii provedení rovněž viditelné zpředmětnění pěkné dávky manuální práce. To se oceňuje! K tomu velmi příhodný formát jak dělaný pro hezký kousek do bytu. Ale to vše v dnešní skvělém strukturálním souladu malby MK nebývalo. Ale časy a malíři se mění. A změna je dobře viditelná v posloupnosti prací prezentovaných na malířově webu. Za bod jakéhosi viditelného pozvolného slohového a s ním kvalitativního zlomu bych mohl považovat cizokrajné motivy reagující na osobní zkušenosti (Afrika, Latinská Amerika) před zhruba deseti lety. Pro MK charakteristická viditelná kresebnost s geometrizující zkratkovitostí jakoby hranaté linie postupně slábne vedle sílící dominance velkých monochromních ploch (například ve venkovských námětech sadů, dvorů, třeba ve výstavě s jasně programovým jménem 7 cest domů z roku 2004). Postupně vidím i ústup dekorativnosti ještě výrazné ve výstavě Zimní zvířata, to bylo roku 2006. Průběžně se vytrácení i trudné existencializující motivy včetně neškodných trošičku otřelých fórků jako třeba pohledů do záchodu. Vidím tu pozoruhodnou cestu od v podstatě jakéhosi vykřičenou modernitu používajícího tápajícího epigonství, třeba kubizujícími deformačními již vyšumělými manýry, ke svébytné koloristické malbě klasických parametrů. K malbě stále zafixované v oboru realistické barevnosti v mírné barvu zobrazeného předmětu nedeformující expresi - i tak se to dá říci. Ta cesta od umělecky juvenilních a slohoně "nijakých" počátků je stejně pozoruhodná, jako je poučná. A v místě vzniku je podobná třeba uměleckému vzestupu Kaslova vrstevníka Milana Ďuriše od napodobování slavných mistrů nebo mistra / guru k zcela osobitému výrazu. MK také není akademicky vystudovaným umělcem. Ale i představa, že rodem tzv. "amatéři" stejně tak jako mnozí akademičtí studenti podvědomě chtěj / nechtěj napodobují své kantory může být jen pouhou spekulací - i když vím o několika markantních příkladech, kdy to těm akademickým studentům zůstane - ale s pochopením té, doufám, podvědomosti je nejmenuji. Možná je to to jen odvar skutečnosti, jak si neustále píšeme do osobních CV, u jakého že to slovutného mistra jsme to studovali, jako bychom žili někde v hloubi 19. století a byla to nějaká záruka.. Ti autoři bez škol mohou být nakonec i svobodnější na rozdíl od situace akademických studentů, kteří jsou už od prvních beánských semestrů bombardováni množstvím "vzorových" majstrštychů, "jak se to má dělat". Ano, v kritické praxi se s tímto faktem spekuluje nezdravě často.
Pohříchu se zdá, že takové soudy pocházejí sice od lidí velmi erudovaných v teorii umění. Avšak zároveň od těchž lidí, těchž, kteří osobní zkušenost se štětci nemají a dohromady o podstatě imanentněinspiračního procesu vzniku díla houby ví. K tomu připočtěme, že autorská dobrozdání o procesu vzniku vlastních uměleckých prací velmi často jsou chaotická a podobná spíše izolovaným výkřikům. Ba i tendenčním provoláním - vždyť všichni milujeme své děti a všichni chcem’ navenek před kamerou či diktafonem udělat dojem. Osobně jsem už dávno opustil představu, že by mi autor dokázal o podstatě své práce něco prospěšného říci. Něco přínosného pro vnějšího pozorovatele a zároveň poctivého deskriptivního skeptického šťourala. Vždy dostávám jen… jen něco obdobného subjektivněrexlexívní lyrice - místo objektivních pojmů jen subjektívní dojmy, často i autor vztekle mlčí. Pokud nereaguje ještě hůř’. Připočtěme i fakt, že silná malířova odborná erudice v teorii či dějinách umění je uměleckým výsledkům spíš nenakloněna. Že intelektuální úvaha vede nakonec často k přetížení díla a že je s často vůči spontánní inspirací v přímé kontrapozici, dokonce i ve funkčním protikladu. Tenhle problém se ale MK rozhodně netýká.
Současnost malby MK považuji za ve srovnání s těmi staršími malířovými pracemi za co do výsledné kvality sotva souměřitelné. Rád vidím celek jako něco jako dlouhý, úzký, jen pro jednoho, ale pevný vývojový most. MK tu figuruje jako autorský typ. "Hledač", ale nikoliv "přejímač" a navíc nijak romanticky rozháraný. Z formálních změn slohu lze jmenovat například ten již zmíněný ústup kresebnosti ve prospěch ryzí malby barevnými plochami - ale to tu není podstatné. Podstatné je, že jde o jasně vývojový typ autora jaksi venkovsky selsky sebestředného, soustředěného na plynulý chod jeho autarkního uměleckého hospodářství. Hledajícího doma a ve svém nitru bez jakéhokoliv pošilhávání po algoritmech módních (předpokládaně) k společenskému úspěchu rychle vedoucích mach. Ten vývoj nejeví známky nijaké momentální převratnosti ale přirozeného uměleckého a současně i lidského zrání. Z toho, co zatím z práce MK znám, usuzuji na vrchol, což samozřejmě v sobě skrývá tu rádo slyšenou benefici a stejně tak otazník nad tím, co přijde poté. Ale v tomto okamžiku považuji v žánru MK za jednoho z vrcholové trojky současných plzeňských autorů (spolu s Václavem Malinou a Jiřím Deglem), u nichž se bez problémů v rámci zcela originálního osobního slohu dají najít rysy skutečného vnitřního zaujetí malbou až na úroveň jakéhosi specifického uměleckého autismu příznačného u obyvatelů výrazně zosobněných privátních světů. A u MK s světlou prognózou - totiž výrazu jeho současných obrazů se kdysi nešikovně říkalo "láska k životu" (fakt nešikovně - jako by ji běžně kde kdo neměl!).
Poslední Kaslova výstava v plzeňské galerii Visio (podzim 2014) - hommage slepičkám je jen demonstrací, jak umění tohoto druhu nepotřebuje žádné apologetiky a spekulativně legitimizující nebo aklamační soudy. Je to zpráva o skutečném životě uvnitř autora i kolem něj a tedy kolem nás také. Kdysi by MK okamžitě šoupli do u nás permanentně oblíbené kategorie "civilismu". A to navíc bez jakýchkoliv politických (pro tento sloh běžných) indoktrinací. Tahle malba píše nádherné texty a ty texty jsou dobře čitelné a v kulturní apetenci naší země i skvěle historicky i přítomnostně zakotvené. Prostě - radost se dívat! Radost se dívat, jak je u nás krásné žít.
P.S.
Současné práce MK jsou ideálním nástrojem i nosičem řízené estetické výchovy na školách všech stupňů včetně mateřinek. Doufám, že se za to autor nebude nijak stydět. Doufám též, že se toho někdo, kantor, odborný asistent, galerista, kulturní či školský úředník, chytne!
P.P.S.
A obrovská malířská rezerva vězí v znamenitých portrétech MK včetně těch vlastních.
listopad 2014
