MILDA KASL

Blog

16.12.2013

Článek Tomáše Kůse do časopisu Ateliér duben 2004

Galerie Azyl /Plzeň/: Milda

Poslední výstavu Milana Kasla (narozen 1960, signuje Milda) uvedl malíř Pavel Hauer. Jak bylo řečeno, uváděl výstavu svému kolegovi a příteli snad po patnácté a to bývá problém říci něco ještě neotřelého. Pro recenzenta „zvenka“ to však neplatí, přímo naopak. Třeba říci to, že v plzeňském téměř slohově stabilizovaném výtvarném světě, který často dělá dojem, že vzdoruje vývoji a času, je Milan Kasl osobnost zcela zřetelně identifikovatelná. Především pak svým dynamickým vývojem. Před desítkou let byla u M. Kasla jasně viditelná neakademická východiska patrná i u dalších jeho souputníků – u těchto autorů se projevovala mimo jiné jako snaha o snadnou, lehce proveditelnou a na náklady levnou malbu ( například používáním průmyslových aerosolů či zdekorativňujících, říkalo se „dynamických“, cákanců rovnou z plechovky jakožto „chutný“ druhotný svrchní výtvarný rastr přes hotovou malbu). Snad to bylo i přirozené. U někoho činného v branži užitého výtvarna ( a především tam se tito autoři pohybovali) je zpravidla dostatek zbytkového materiálu ! Vnitřně hybný vývoj dalších let je ale u Mildy imponující včetně toho, že se jeví jako nezasažen požehnáním i prokletím pár let školení u tak silné osobnosti, jak byl Jiří Patera ( viz dnes již stabilizovaný pojem „paterovská škola“ jasně doložitelný ve výtvarném vývoji regionu Plzeňsko). Výstavní kolekce Na kole před několika lety (galerie Dominik, rok1994 ) již ukazovala Kaslovu schopnost přistoupit k figurální malbě tak řečeno odpovědně, odvahu považovat anatomii a perspektivní vztahy v malířském díle zobrazujícího typu (v případě kolekce Na kole až anekdotického) za organickou podstatu, nikoliv jen za konzumní nutnost, že prostě postava už někde hlavu mít musí a je-li na dobrém místě, identifikuje ji každý ať už vypadá jakkoli (ano, bezhlavé postavy nebývají v oblibě a standardního diváka či kupce spolehlivě zapudí). To už bylo v době, kdy malíř začínal jaksi společensky mizet pobytem na venkově. A blízký venkov Plzně je fenomén svého druhu včetně toho, že to je jeden z nezdravějších kousků ČR. Pár kilometrů za hranicemi katastru města je často již kraj naprosto vesnicky ryzí. Až by se chtělo spekulovat s návratem třeba k typu osobností jako Kalvoda nebo přírodní (dočasní) lyristé a k úvahám, jak má venkov obrozující význam pro pravdivost a poctivost malířova díla. Aniž bychom vycházeli z premis nějakého ruralismu nebo vitalismu, něco na tom nejspíš bude. Každopádně v popisovaném případě je to, co vystavuje v galerii Azyl Milan Kasl, překvapivé. Snad to souzní i s nastupujícím novým apetitem kriteriítvorného publika trochu nelibě krčícího nos nad sebestřednými avantýrami současného postmodernismu, Kaslova současná malba je jasný odklon od této převládající exhibicionistické poetiky, která silně moří jeho generaci a zcela ovládá generace jdoucí po ní.

Ale jistě je to i výsledek autorova životního zrání, neboť proti věku není léku. „Moudření“ – změna tohoto druhu je jako proces dostatečně známý a dostavuje se zákonitě. Jeho podstatou je odklon od načančané spirituality ( tento sedící poetický termín pochází od Josefa Hrubého) a v našem případě jde o stejnou causu, jako u souběžné výstavy maleb Milana Ďuriše na plzeňské radnici. Odklon od odvozeného k základnímu je ostatně pozitivní kvalitou vždy a všude, kde se má jednat o umění, nikoliv o řemeslo. U Kasla se to děje především prostřednictvím zobrazení dominujícího přírodního motivu , což je konec konců určující řekněme technologický model vnímání vizuální reality a nakonec reality vůbec. K fotografické nápodobě má však Kaslova malba daleko. Až k epice možná třeba i dojde, jak naznačují poslední kuloárové informace o malování ovcí. Zatím Kaslovu malbu šlechtí především vysoká míra zobecnění vnějšího přírodního tvaru jak v morfologii forem samotných, tak v koloritu. Výrazný dekorativní účin těch obrazů pak je jen nutným výsledkem výtvarného pojetí.

Sebestřednost obrácená na prezentaci vlastní osobnosti ( především v izolovaném světě uměleckého establishmentu nebo quasiestablismentu, který si tvoří prostou aklamací přátel svá autonomní a tedy nenapadnutelná měřítka) začíná být tlačena do defenzívy. Sebestřednost je určitý druh filosofie příznačné pro rannou tvorbu uměleckospolečensky ambiciózních autodidaktů či neakademiků. Pokud k ní Milan Kasl kdy náležel,tak jeho současnost je o něčem jiném, snad o cestě k sobě nebo o cestě k nevypreparovávanému uměleckému divákovi („z lidu“), který vážně uvažuje o koupi něčeho libého k pohledu i k zamyšlení do jeho bytu a nemusí vybírat z v rámařstvích nabízených póvlových mazanic. Snad o cestě k umění jakožto (veřejné) službě.